Dovolujeme si zveřejnit vyjádření k obavám Nejvyšší státní zástupkyně, JUDr. Lenky Bradáčové, PhD., které 24. 6. 2025 medializoval server idnes.cz v článku „Bradáčová našla chybu v reformě trestního práva, týká se držení konopí“.
V článku je bohužel uvedena celá řada nepravd, polopravd a nedorozumění (může jít i o překlep autora článku). Je třeba uvést na pravou míru mimo jiné následující:
Jde-li tak o výrok „Co považujeme za velmi nebezpečné, je úprava paragrafu 285a, to je drogový trestný čin, kde vypadlo poslaneckou iniciativou držení konopí pro jiného,“, pak v prvé řadě je třeba opravit nepřesnost, kdy se má jednat o ust. § 283a a nikoliv 285a tr. zákoníku.
Co je však důležitější, „poslaneckou iniciativou“ držení konopí pro jiného nevypadlo, ale bylo součástí celého návrhu nového ustanovení § 283a tr. zákoníku. Držení pro jiného bylo z textu navrhovaného usnesení vynecháno zcela záměrně, což je zřejmé i z veřejně dostupné důvodové zprávy. Nejedná se tedy o žádnou chybu nebo opomenutí a výrok nejvyšší státní zástupkyně „Tady došlo opravdu k renoncu, který narušuje absolutně proporci mezi jednotlivými trestními činy, ale i vnímání nakládání s omamnými a psychotropními látkami. To považujeme z našeho pohledu za nejzásadnější chybu“ je tak (i z dalších, níže uvedených důvodů) zcela nepřiléhavý.
Poslanecký návrh obsahoval v důvodové zprávě toto zdůvodnění vypuštění jednání „přechovávání pro jiného“:
„Oproti původní skutkové podstatě je z textu vypuštěno jedno jednání, spočívající v „přechovávání pro jiného“. Takto popsané jednání je (za současné neprokázané distribuce jinému) v podstatě zbytkovým popisem jednání, které slouží k odsouzení pachatele, u něhož se sice našla nepovolená látka (a který ji tedy „přechovává“), ale nelze mu prokázat, že by měl tuto látku v úmyslu distribuovat. Lze se důvodně ptát, jak mohl pachatel látku „přechovávat pro jiného“, neměl-li současně v úmyslu ji jinému „vyrobit, dovézt, vyvézt, provézt, nabídnout, zprostředkovat, prodat nebo jinak opatřit“. Nejsou výjimečné případy, kdy dojde k odsouzení i přesto, že takové důkazy absentují a důkaz pro „přechovávání pro jiného“ se dovozuje např. tak, že je omamné látky více, než by uživatel spotřeboval za nějaké blíže neurčené období. Toto přepínání trestní represe a tedy nežádoucí praxi je podle názoru předkladatele třeba opustit s tím, že není-li prokázáno, že pachatel cílil látku přesunout do dispozice jiného, je třeba takové jednání podřadit pod mírnější skutkovou podstatu přechovávání pro vlastní potřebu (nově navrhovaný § 285 tr. zákoníku).“
V článku, v němž Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřuje svoje obavy, zaznívá mimo jiné, že „držet konopí v množství větším než malém pro vlastní potřebu bude trestné, ale držet ho v tom samém množství a v mnohem větším množství pro jiného trestné vůbec nebude.“ Uvedené je bohužel nepochopením navrhované zákonné úpravy.
Nově navrhované ust. § 283a tr. zákoníku v podstatě kopíruje stávající ust. § 283 tr. zákoníku, které se zabývá různým nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a je dlouhodobě kvalitně projudikováno. Toto ustanovení (stejně, jako nově navrhované ust. § 283a) obsahuje celou škálu skutkových podstat tzv. drogových trestných činů. Základní skutková podstata je pak totožná (s výjimkou právě „přechovávání pro jiného“) a postihuje následující neoprávněná jednání:
- výrobu,
- dovoz,
- vývoz,
- průvoz,
- nabídnutí,
- zprostředkování,
- prodej,
- jiné opatření jinému,
konopí nebo přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku získanou z konopí.
Z těchto podřízených skutkových podstat pak vzhledem k obavám Nejvyššího státního zastupitelství sluší věnovat pozornost posledním třem, tedy zprostředkování, prodej a jiné opatření jinému.
Základní problém skutkového jednání, spočívajícího v „přechovávání pro jiného“ byl totiž ten, že bylo masivně zneužíváno orgány činnými v trestním řízení pro odsouzení pachatelů, u kterých nebylo prokázáno nic jiného než přechovávání. Neexistovaly tedy důkazy nejen o distribuci, ale ani o zamýšleném zprostředkování nebo „jiném opatření jinému“ (pod což se vejde skoro cokoliv).
Uvedené lze snadno ověřit myšlenkovým experimentem. Bude-li u pachatele nalezeno větší množství konopí bez dalších důkazů o jeho úmyslu konopí dále přesouvat do dispozice dalších osob, bude se jednat o trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu (podle ust. § 285 tr. zákoníku).
Pokud za absence jiných důkazů prohlásí obviněný, že konopí přechovával pro jiného, nebude beztrestný, jak se domnívá Nejvyšší státní zastupitelství, ale bude trestně odpovědný i nadále podle ust. 283a tr. zákoníku, neboť konopí nepochybně přechovával za účelem jeho opatření nebo zprostředkování jinému, což je další skutková podstata obsažená v tomto ustanovení. Je sice možné, že jeho jednání nebude postihováno jako dokonaný trestný čin, nicméně minimálně jako pokus k němu. Uvedené je zcela totožné se současnou situací, která držení konopí mnohdy odsuzuje jako pokus distribuce konopí. Neexistuje situace, kdy by pachatel, přechovávající konopí, byl vyňat z působnosti trestního zákoníku, resp. jeho ust. § 283a, a to proto, že taxativně vyjmenované podřízené skutkové podstaty pokrývají celou škálu představitelného jednání.
Ostatně komentář k ustanovení §283 ohledně „opatření“ uvádí, že: „Opatřením omamných látek, psychotropních látek, prekursorů, přípravků obsahujících omamné nebo psychotropní látky anebo jedů ve smyslu § 283 odst. 1 je míněno jakékoliv jejich nabytí, tedy jejich získání, pachatelem pro někoho jiného s výjimkou jejich výroby pro jiného, jejich dovozu pro jiného, jejich vývozu někomu a jejich prodeje někomu, které představují samostatné formy jednání v škále jednání zakládajících trestní odpovědnost za trestný čin podle § 283 odst. 1. V zásadě přitom nezáleží na způsobu, jakým je pachatel pro jiného opatří.“
K „zprostředkování“ uvádí tentýž komentář následující: „Zprostředkování spočívá v zajištění kontaktu mezi určitými osobami v daném kontextu za účelem nějaké dispozice s omamnými nebo psychotropními látkami, s prekursory, s přípravky obsahujícími omamné nebo psychotropní látky a s jedy, zpravidla spočívají v jejich dodání jednou osobou druhé, ať už úplatně nebo neúplatně. Takto vzájemně kontaktovanými osobami tedy mohou být prodejce a kupující, stejně jako dárce a obdarovaný. Sám prostředník nijak nenakládá s danými látkami, přípravky a jedy, ale toliko vytváří podmínky pro dispozici s nimi jinými osobami.“
K „přechovávání pro jiného“ se pak lze dočíst, že „Přechováváním omamných a psychotropních látek, prekursorů, přípravků obsahujících omamné nebo psychotropní látky a jedů je v zásadě jakákoliv forma jejich držení a nakládání s nimi s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu, průvozu a opatření.“
Lze si tedy důvodně klást otázku, o jaké jednání – nejde-li o jednání výše uvedené – se v případě „přechovávání pro jiného“ má jednat, když cílem nutně musí být jedna z forem jednání, které postižitelné je.
Na druhou stranu, pokud nebude prokázán úmysl pachatele konopí, které bude nalezeno u něj doma, dále přesouvat do dispozice jiných osob, není důvodu jej trestat jako dosud masivní trestní represí, ale jeho jednání je nutno podřadit pod ust. § 285 tr. zákoníku.
Je zcela zřejmé, že jednání označované jako „přechovávání pro jiného“ bylo do trestního zákoníku zařazeno jako zbytkové, v úmyslu usnadnit orgánům činným v trestním řízení aplikovat trestní represi proti osobám, u nichž se sice neprokázal úmysl látku dále přesouvat, ať již zdarma nebo za finanční odměnu, ale zákonodárce potřeboval jejich činnost nějakým způsobem trestním zákoníkem pokrýt.
Je rovněž signifikantní, že ust. § 283, resp. §187 (v původním trestním zákoně) ve znění obsahujícím „přechovávání pro jiného“, které platilo až od 1. 7. 1990, vzniklo v době, kdy žádná další ustanovení (jako je přechovávání pro vlastní potřebu, pěstování rostlin atd.) neexistovala a ust. § 283 tr. z. (resp. původní §187 tr. zákona) bylo tak jediným „drogovým trestným činem“, který tehdejší trestní zákon obsahoval. Z historického výkladu totiž plyne, že ust. §283 bylo přesunuto z trestního zákona, konkrétně z jeho ust. § 187. Toto ustanovení nejprve až do roku 1990 obsahovalo maximální trest odnětí svobody na osm let ve své nejpřísnější podobě, poté bylo zpřísněno na osm až patnáct let. Toto ustanovení nejprve v trestním zákoně z roku 1961 stálo osamoceně a až teprve vývojem trestní politiky došlo k doplnění trestního zákona o „přechovávání“ v ust. § 187a tr. zákona, a to s účinností od 1. 1. 1999.
Za iniciativu Rodiny proti prohibici a spolek Racionální regulace,
Mgr. Lukáš Hurt
